22. 2. 2016   PhDr. Vojtěch Bednář

Pavel, toho času referent v obchodní firmě, přišel za svým šéfem, ředitelem, a přednesl mu požadavek. Z jeho pohledu byl požadavek oprávněný. Pokud by o něm slyšeli Pavlovi kolegové, řekli by asi nehoráznost, a otevřená žádost o protekci. Pavel chtěl, aby mu šéf ubral práce, a aby se tak mohl více věnovat činnosti, která mu měla přinést povýšení.

Pan ředitel Pavla pečlivě vyslechnul. Pak mu řekl, že ho chápe, a že mu rozumí, ale že to, co Pavel žádá, nemůže udělat. Jednak proto, že práce, kterou chce odejmout je součástí jeho povinností a chce-li být povýšen, musí právě tuto práci dělat, jednak proto, že by to udělalo zlou krev mezi kolegy. Místo toho mu ale pomůže jinak. Půjčí mu magický talisman, který Pavlovi zajistí výkon, kreativitu, a také štěstí, které Pavel ke své práci potřebuje. A také mu pomůže dosáhnout jeho cíle. Pavel měl zatěžko nezaklepat si na čelo přímo před ředitelem v jeho pracovně.

Talisman měl podobu zalepené skleněné lahvičky velikosti malého parfému. V lahvičce bylo něco jako špinavá voda. Lahvička byla v šitém a vypolstrovaném obalu. Mělo to dvě povinnosti. Za prvé, Pavel jej musel mít – krom opravdu soukromých nebo intimních činností – neustále u sebe. Za druhé, Pavel musel každý den lahvičku na deset minut vytáhnout z obalu na denní světlo. Kdyby to vícekrát neudělal, kladl mu šéf na srdce, magické kouzlo přestane účinkovat. Jakmile dosáhne svého, měl Pavel řediteli talisman zase vrátit.

Pavel odcházel od ředitele se stále stejnými povinnostmi, ale nyní i magickou lahvičkou. Bylo mu k pláči a taky se vztekal. Lahvička doma putovala do šuplíku a Pavel se šel opít, protože z něj šéf udělal idiota.

Asi o dva dny později si Pavel vzpomněl na to, že lahvička má být občas vytažena na světlo, a že šéf možná zjistí, když nebude. To mohlo mít nelibé důsledky. Tak jí vyndal ze šuplíku a z obalu – uvnitř byla stále stejná špinavá voda. O další asi dva dny si vzpomněl znovu, a když pak odjížděl na služební cestu, vzal si lahvičku sebou, a pak už jí vyndával každý den.

Pavlovi se kupodivu skutečně začalo dařit. Úkoly odsýpaly, vytoužené povýšení začalo být stále reálnější. Dostal několik ocenění, a i když inženýr a naprostý skeptik, postupně začal věřit tomu, že svůj podíl na jeho úspěchu má i talisman. Pečlivě jej sebou nosil, pečlivě jej vystavoval dennímu světlu a nad rámec toho všeho mu občas i poděkoval za štěstí.

Uplynul asi rok. Pavel se dočkal povýšení, po kterém bažil. Krátce na to přišel e-mail od ředitele, ať se za ním staví a přinese sebou talisman. Zbavoval se ho velice nerad, a když jej řediteli vrátil, zeptal se, co je ta tekutina uvnitř, a proč se vlastně má dávat každý den na světlo.

Ředitel vzal obal, a urovnal jej do poličky, odkud ho před rokem vytáhnul. Usmál se a podíval na Pavla.

„Pavle, v té lahvičce je opravdu jen špinavá voda. A na světlo se každý den vytahuje proto, aby si člověk uvědomil, že musí makat a ne si stěžovat“.

Ředitel je skvělý manažer.