12. 10. 2015   PhDr. Vojtěch Bednář

Workoholismus je z pohledu manažera sympatická choroba. Sympatická proto, že postižený dělá sám a ochotně přesně to, k čemu musíme mnohé jiné pracně nutit. Choroba proto, že si uvědomujeme, že ho to poškozuje, a že časem o něj můžeme přijít. Co hůře, ještě než o něj úplně přijdeme může začít dělat chyby, a může nás začít poškozovat. Proto je dobré workoholika neignorovat, ale pokusit se mu pomoci jeho problém zvládnout. I když sami nejsme psychologové, a už vůbec ne lékaři, můžeme pro tuto pomoc něco udělat. Když budeme dostatečně vnímaví.

Je těžké říct, kde přesně končí obyčejná snaživost a začíná workoholismus, ale jsou dvě indicie podle kterých poznáme, že se konkrétní osoba na hranici mezi normálním pracovitým člověkem a patologií posouvá blíže tomu zlému. Za prvé, dotyčný nejenže nemá žádný volný čas a dává nám veškerou svou energii, a to po dlouhou dobu, ale není ochoten o odpočinku uvažovat ani v případě, že by měl prostor, a v případě, že mu jej sami nabídneme. Za druhé, práce jde, aniž bychom to potřebovali, zcela zjevně na úkor jeho rodiny, blízkých, případně koníčků, pokud vůbec nějaké má. Jestliže jedno, a hlavně obojí pozorujeme, je čas zasáhnout. I když naše možnosti jsou omezené, přeci jen nějaké máme. Nyní si ukážeme tři tipy, co můžeme udělat.

Tip 1: natvrdo a narovinu

Workoholik nerozumí náznakům. Je potřeba mu jasně, srozumitelně a hlavně přesvědčivě říct, že objem jeho pracovního nasazení je za hranicí, kdy už nepomáhá, ale spíše ubližuje a to jak sobě tak potenciálně firmě, a že pokud chceme, aby mohl fungovat dlouhodobě, je nezbytné, aby ubral. Workoholik se většinou brání tím, že je „přeci tolik práce“, a že si odpočine „jakmile to situace umožní“, ale nevěřte mu. Potřebuje volno, ale hlavně potřebuje méně práce, a to je mu třeba říct.

Tip 2: Společně zredukovat práci

Když jsme workoholika seznámili s tím, jak vidíme situaci, je načase mu ubrat pracovních aktivit. Když to uděláme příkazem, a bez dohody, pravděpodobně dosáhneme toho, že nás postižený bude vnímat jako někoho, kdo ho chce výhledově zcela připravit o práci. Proto je dobře, když jasně řekneme, že si přejeme, aby workoholik zvolnil, ale současně konkrétní kroky necháme na vzájemné debatě. Důležité je, aby si postižená osoba uvědomila, že to, co sama vnímá jako výborný stav je vlastně problém, a že s tímto problémem je potřeba pracovat. Pak může sám navrhnout, kde konkrétně by měl ubrat, kterých úkolů se vzdát, případně které předelegovat. Když se nám to povede, můžeme doufat, že přibrzdění proběhne kontrolovanou cestou.

Tip 3: nenechat bez dohledu

Pomoc workoholikovi nespočívá v tom, že ho donutíme přestat pracovat, ale v tom, že bude pracovat méně a ve vymezený čas. Mnoho workoholiků má, i když se jím takto nastaví jasná a férová pravidla, ten problém, že mají tendenci se časem „rozjíždět“. V praxi to znamená, že si samovolně přidávají práci až do stavu, kdy se vrátí tam, kde jsme je měli původně. Tomu je potřeba zabránit a workoholika hlídat. Pokud zpozorujeme nežádoucí chování, měli bychom jej mile a přátelsky, ale současně jasně korigovat.

Zvládnout workoholika není jednoduché, ale je to v jeho i našem zájmu, a měli bychom na tom pracovat, protože chceme, aby nevyhořel, nedělal chyby, a aby byl dlouhodobě stabilní a spolehlivý pracovník. Přejeme vám v tomto úsilí mnoho úspěchů.