20. 4. 2015   PhDr. Jan Drahoňovský

Ačkoli je to proti pravidlům správné detektivky, prozradím vám rovnou pointu: Podřídivost (submise) je velmi nevhodná taktika pro jednání s partnerem, dětmi, rodiči, kolegy, podřízenými, nadřízenými, starými, mladými… Zkrátka se všemi. Jak to? Dobrovolně se vzdáváte svého statusu, abyste za to získali v budoucnu uznání, náklonnost, službu, zastání, atd. Sice to vychází z logického úsudku, že když se teď něčeho vzdám, v budoucnu mi to ten druhý oplatí. Vždyť v jiných oblastech to přece funguje! Pozvu kamaráda do hospody, on mě za to třeba někam doveze autem, když potřebuji, apod. Jenže právě tato oblast týkající se vzájemného statusu je oblastí, kde princip reciprocity nefunguje! Ba právě naopak, automaticky se stavíte do role podřízeného, a vaše žádosti v budoucnu nebudou brány jako možnost vám recipročně něco navrátit, nýbrž jako ponížené supliky, k nimž nemusí být přihlédnuto. Na rozdíl od všech ostatních taktik také nevyžaduje prakticky žádné schopnosti a znalosti. Jednoduše se stačí vyhnout jakékoli konfrontaci přijetím podmínek druhé strany, ačkoli s nimi vnitřně nesouzníte. Bohužel vás pro to nebudou mít lidé rádi, maximálně vás pochválí, že jste hodný hoch (hodná holka). A to je asi tak všechno…

Ale protože nic není zcela černobílé, i toto pravidlo má své výjimky. Podřídivé chování musí mít nějakou evoluční výhodu, jinak by nebylo tak rozšířené. Podívejme se např. na naše zvířecí příbuzné psy, s nimiž máme mnoho sociálního chování společného. Pokud dojde ke konfliktu dvou psů v rámci jedné smečky (což je zcela běžný jev) a jeden z nich má výrazně navrch, ten druhý si lehne na záda a nastaví nejzranitelnější místa těla – krk a břicho. Silnější pes jej automaticky nechá být, protože ten druhý lehnuv si uznal jeho převahu. Lidé jsou smečkoví tvorové zrovna tak, jenže na rozdíl od psů máme kulturu, a tedy i kodifikované formy chování, které nedovolují fyzické násilí. Jen zřídkakdy se dostaneme do situace, kdy je přímo ohrožena naše existence, spíše nám hrozí nějaký trapas, který nás ohrožuje pouze v našich hlavách, nikoli fyzicky. Ale i to se může přihodit, především když vám vaším pochybením hrozí reálně vyhazov, nebo když na vás někdo podá žalobu.

Pokud vás šéf pozve na kobereček a vy víte, ze máte máslo na hlavě, přišel čas pro podřídivost. Jak na to? Jednoduše Nechte ředitele mluvit, kývejte, omezte zrakový kontakt na minimum, odvracejte pohled vždy směrem dolů, mluvte tiše a krátce a tvářte se zkroušeně a přiznejte chybu. Je zkrátka třeba vzdát se vší sebeůcty. Tím se definitivně vydáváte na milost a nemilost druhému, ovšem zde je to na místě, neboť boj proti výrazně silnějšímu je bláznovství.

Neodporujte mu, nemá to žádný smysl, naopak ho nechte vyřvat. I situace, která vypadá jako ztracená, se dá zachránit, pokud druhému přiznáte vysokou hodnotu a budete se na něho koukat pozitivně, nikoli jako na někoho, kdo vás chce svévolně deptat či ponížit, ale jako člověka, kterému ta situace také není příjemná a musí vykonat svou povinnost, tj. vynadat vám. Není třeba podléhat panice, ani nějak zvlášť vysvětlovat své chování. Udělal jste chybu, a oba to víte. „Jo, podělal jsem to, já vím, moc mě to mrzí.” Doprovázené patřičným držením těla (viz výše) asi zmůže v takové situaci nejvíce. Hlavně nesmíte vyvolat dojem drzosti, tj. že se sice omlouváte, ale působíte zároveň vyzývavě, což je nežádoucí inkongruence a u druhého nejspíš vyvolá nevědomky zvýšení agrese.

Pokud jste se tedy dostali do průšvihu a jednáte s vysoce postavenou osobou (ředitel, vyšetřovatel, soudce, apod.), podřídivou taktikou se z toho můžete ještě dostat se zdravou kůží. Ve všech ostatních případech si však touto taktikou nejspíš dost ublížíte. I v případě, že jednáte s nadřízeným dejme tomu o vašem zlepšovacím návrhu, nebo žádáte o firemní benefity, není žádný důvod snižovat svoji hodnotu, měli byste vystupovat jako rovní patneři (více o tom příště).

Urna semper!