9. 12. 2012   PhDr. Jan Drahoňovský

Falešný workoholik hraje se svým okolím (a vlastně i sám se sebou) takovou hru. Je schopen vyvinout až enormní úsilí, aby nemusel nic dělat. Ve zbylém čase si čte časopisy, brouzdá po internetu nebo píše e-maily kamarádům, aby jednou za čas musel v práci zůstat třeba v pátek až do noci, protože „nestíhá“. Co tímto absurdním jednáním vlastně sleduje? 

Opravdový workoholik baží především po uznání, někdy po moci. Tyto hodnoty jsou popsaným lidem celkem šumák. Oni se chtějí především dobře pobavit, a práce je pro ně velmi nepříjemná nezbytnost pro zajištění živobytí. Ovšem pokud se jim podaří přechytračit své nadřízené, plyne z toho někdy taková slast, že to vynahradí veškeré sekundární nepříjemnosti, které z to přináší. A zdá se, že stejně jako se delikvent (podvědomě) chce nechat policistou dopadnout, i v tomto případě flákač očekává, že celou tu habaďůru nadřízený nakonec prokoukne. Někteří si v tomto ohledu vyloženě koledují a provokují, dokud nejsou pozváni na kobereček. Pokud jim to dlouho prochází, mohou být dokonce zklamaní a pociťovat frustraci, ba někdy až ztrátu životního smyslu.

Řekli jsme si, že se jedná o hru. Jenže v tom případě zde musí být i protihráč. A jím je – hádejte – jeho nadřízený! K tomu, aby se hra na workoholika rozvinula v plné míře, je nutné, abyste na ní nějakým způsobem participovali. Pokud se jej totiž budete snažit přistihnout při tom, jak se fláká, ke hře jen přispíváte. To je to, co od vás přesně očekává! Tímto způsobem se choval zřejmě ke svým rodičům a nyní v tomto nedospělém chování jen pokračuje, byť na vyšší úrovni. 

Jak se nejlépe zachovat v roli nadřízeného (personalisty), pokud takového odhalíte? Dejte mu, co chce - pozornost! Jenže jinak, než čeká. Nejlepší je si s ním otevřeně promluvit a vysvětlit mu svůj pohled na věc. Je dost dobře možné, že tento člověk je jenom nevyužitý. Co když vykonává práci, které si nikdo pořádně nevšimne nebo která je pod jeho úroveň? Možná mu chybí jen nějaká dostatečná výzva, aby mohl uplatnit svůj talent. A každý má nějaký talent, kolikrát o něm ani sám neví. A pokud mu dáte úkol, který není úplně jednoduchý a budete se zároveň zajímat o jeho splnění, možná uvidíte, že překoná sám sebe. Už jsem byl párkrát svědkem takové konverze z flákače na jednoho z nejlepších pracovníků (bohužel ale až po přechodu do jiné firmy). Pokud bude dotyčnému jasné, že víte moc dobře, o co vlastně jde, a nenecháte se opít rohlíkem, možná hry zanechá a začne se konečně chovat dospěle. Pozor na to, možná to bude znamenat, že už se nenechá tak snadno ovládat a třeba odmítne dělat některé úkoly, které doteď (byť nerad) vykonával. Ale to je holt riziko dospělého chování.

Je také dost dobře možné, že změna nebude trvalá. Na pár měsíců se přemůže, ale potom sklouzne zase ke starým způsobům. Je na vás zvážit, jestli jej budete čas od času „rozhýbávat“ nebo se smíříte s jeho průměrným či podprůměrným výkonem, popř. se s takovým zaměstnancem rozloučíte. Ale dokud nevyzkoušíte výše popsané možnosti, nemůžete si být jisti, do které kategorie spadá. 

Pokud se jedná o „hard-core hráče“ (flákače z povolání), a vy použijete výše popsanou taktiku, své hry se nevzdá, jen přitvrdí. Pozor na to, aby nezačal práci opravdu sabotovat! Anebo z hry na workoholika, kterou s ním nechcete hrát, přeskočí na hru na soud, kterou už nechtě hrát budete muset. Ale to už je jiný příběh...

Bohužel, lidé se nebudou chovat dospěle jen proto, že je jim přes třicet, nebo že to od nich firma očekává. Nemělo by vás to příliš překvapit ani otrávit. Jen byste měli těmto procesům alespoň trochu rozumět a zavčasu se rozhodnout, jestli to budete u konkrétního pracovníka tolerovat, anebo mu hru překazíte, ať už domluvou nebo spíše tvrdým přístupem (stálou kontrolou). Bylo by hezké, kdyby se všichni zaměstnanci chovali rozumně. Jenže potom by stačilo, kdyby si řádně pročetli smlouvu a popis pracovní činnosti a prakticky byste se už o ně nemuseli starat. Ale, žel bohu, nám nezbývá než se smířit s realitou a hledat stále znovu způsoby, jak se vypořádat s lidskými slabostmi.