1. 7. 2013 PhDr. Vojtěch Bednář
Dobrý vedoucí dokáže věnovat pozornost svým podřízeným. Je to důležité, nejen proto, že od nich potřebuje zpětnou vazbu ale i proto, že má možnost je tím efektivně podpořit a motivovat. Jak věnovat pozornost lidem, a neutopit se přitom v jejich problémech?
Náš čas je omezený. Naše zdroje a možnosti také. Musíme se věnovat řešení mnoha problémů a o naši pozornost bojuje mnoho různých věcí současně. Je nelehké dávat jí našim podřízeným, ačkoli bychom měli. Pojďme se podívat na několik tipů, jak pracovat s pozorností vůči podřízeným tak, aby měla smysl pro nás i pro ně, aby nás příliš nevyčerpávala a abychom byli vůči podřízeným vstřícní.
1. Člověk a úkol
Téměř každý šéf se při práci se svými podřízenými soustředí na úkoly, které má tento podřízený vykonávat. Pokud však svou pozornost věnujeme výlučně úkolů, a s podřízenými komunikujeme fakticky skrze ně, náš vztah se vyprazdňuje. Proto je potřeba, aby bylo z komunikace patrné, že nám nezáleží jen na tom, že se udělají úkoly, ale i na člověku, který je udělá. Vyplatí se to, citlivý akcent na lidi je motivuje k tomu, aby se více soustředili i na svěřené úkoly.
2. Přiměřená koncentrace pozornosti
Optimální míra pozornosti věnované podřízeným osciluje mezi polohami veškerá a žádná. Ignorující vedoucí je špatný vedoucí. Naproti tomu šéf, který má své podřízené nepřetržitě na očích a trvale jím dává najevo, že je sleduje, a hlídá, působí více škody, než užitku. Stejně tak vedoucí, který dává přehnaně najevo svou pozornost a zájem může působit demotivačně. Proto je dobře, abychom hledali přiměřenou míru pozornosti a podle toho jí dokázali věnovat podřízeným tak, aby na jednu stranu věděli, že se o ně zajímáme, na stranu druhou, abychom je nedusili.
3. Rovným dílem?
Naší podřízení, a speciálně to platí v převážně či čistě ženských kolektivech, se vzájemně neustále porovnávají a sledují. Budeme-li věnovat svou pozornost jednomu výrazně více, než jinému, ublížíme tím jak sobě a celému kolektivu, tak i dané osobě. Na druhé straně úzkostlivá snaha dávat pozornost všem stejně je nejenom neefektivní (protože různí lidé jí i vzhledem ke svým pracovním výkonům či osobnostnímu typu vyžadují různé množství), ale i velmi vysilující. Přijatelným kompromisem může být, když se viditelně koncentrujeme na ty, kteří to potřebují, ale současně i dáváme najevo všem ostatním, že o nich víme.
4. Pozornost a zájem
Nestačí, že se podřízeným věnujeme. Měli bychom se o ně aktivně zajímat, měli bychom se jich ptát. Přitom platí, že snaha o (alespoň deklarovanou) citlivost je vždy na místě. Našim cílem není, aby se v komunikaci s námi cítili jako u výslechu, ale aby se jím s námi dobře pracovalo. Jejich zpětnou vazbu bychom také měli poslouchat a soustředit se na ní, a měli bychom dát najevo, že nás zajímá (to samozřejmě neznamená, že se dle ní okamžitě zachováme). Je dobře, když podřízení vědí, že jsou pro nás a pro firmu důležití, na stranu druhou opakování tohoto vede jednak k erozi výsledného efektu, jednak k riziku zneužití.
5. Práce není soukromí
Naše role vedoucího je pracovní. Oddělujme jí od soukromého života. Pozornost, kterou věnujeme podřízeným má pracovní charakter, ať už je orientovaná k úkolům či k osobám. Jsme-li mimo práci a ne v kontaktu s podřízenými, musíme si uvědomit, že jsme ve světě, ve kterém platí jiné (byť někdy podobné) zásady.
Tak jako pro vše i pro pozornost věnovanou podřízeným platí, že i když tu a tam potřebujeme zasáhnout do extrémní polohy, dlouhodobě nejlepší je zlatý střed. Přejeme vám, aby se vám ho dobře dosahovalo, a abyste jej dokázali udržet.
Tímto tlačítkem nám dáte vědět, že se vám článek líbil. Nejde o sdílení na sociálních sítích.
