14. 1. 2013   PhDr. Vojtěch Bednář

Vlastní iniciativa, jinak řečeno schopnost naších podřízených samostatně se rozhodnout, či přijít s vlastním řešením problému je nejenom ceněným projevem jejich zájmu o práci, ale také (a především) velmi efektivním nástrojem podpory jejich motivace a ochoty k práci. Obecně platí, že vnitřní motivace je mnohem silnější, než ta vnější, a možnost zapojit do práce své vlastní řešení, svůj vlastní nápad, nebo alternativní přístup je skvělou motivací mimo jiné i proto, že přímo podporuje naplnění několika základních lidských potřeb, tedy potřeby  sebezdokonalování a přeneseně uznání vlastní práce.

Bohužel, řada vedoucích pracovníků neumí vlastní inciativu podřízených používat. Ať už je to proto, že se bojí, jak by taková vlastní iniciativa dopadla, a je pro ně prostě pohodlnější vydávat rozkazy, než akceptovat cizí nápady, nebo proto, že iniciativu naopak vyžadují v nevhodnou dobu, nevhodným způsobem, nebo po nevhodných lidech, často se ve výsledku stává, že ona příležitost a motivace nedojde žádného naplnění. Je to škoda.  Zvlášť proto, že vlastní iniciativa patří mezi elementární schopnosti našich podřízených a nevyužít jí je když už nic, tak prostě škoda.

Jak na to?

Vlastní iniciativu podřízených bychom měli využívat řízeným způsobem a v bezpečných situacích (když jí chceme využít jako motivátoru). Ideální situace, ve kterých jí můžeme dát průchod jsou takové, kdy jde o relativně důležité, ale ne kritické rozhodnutí, na němž dáme naším podřízeným možnost se podílet. Kdybychom po nich vyžadovali, aby se podíleli na rozhodnutí kritickém, mohli bychom snížit svou váhu, zvlášť u těch méně kvalifikovaných. Kdybychom jím ale nechávali vlastní rozhodnutí a iniciativu v „maličkostech“, mohli by to začít brát jako formu pohrdání. Podřízení potřebují cítit, že jejich iniciativa dostává prostor, ale současně, že není jediným hnacím motorem.

Iniciativu podřízených podporujme, ale současně jí podrobujme přiměřené kritice. Příliš veliká míra kritičnosti iniciativu spolehlivě zabije. Žádná naopak způsobí, že obrazně (a někdy doslova)  najdeme kolo namontováno ke střeše vozu. Podřízení se mohou, pokud to nikoho nepoškodí, svou iniciativou i „spálit“, v zájmu jejich dalšího rozvoje, ale pokud o nesprávném rozhodnutí, které k tomu vedlo víme, měli bychom je vždy upozornit, jinak budeme v jejich očích nespolehliví a škodolibí.

                Vlastní iniciativě se meze nekladou – musí mít ale svá pravidla

Podřízené, kteří projevují konstruktivní iniciativu je dobré ocenit, a hlavně pochválit, poskytnout jím zpětnou vazbu, a to i v případě, že výsledek nevede k požadovaným efektům. Vždy bychom však měli zůstat věcní a také trochu nad věcí, tzv. americká pochvala do české reality nepatří, a odměňovat každý projev samostatnosti přinese obvykle více škody, než užitku.

Vlastní iniciativa je mocná zbraň. Pojďme jí využít!

Tento článek původně vyšel na serveru Personální Marketing