23. 8. 2012   PhDr. Vojtěch Bednář

Ze všeho nejdůležitější je umět se rozhodnout, zda požadavek, ať už je jakýkoliv, chceme přijmout, zda o něm budeme uvažovat, nebo zda jej odmítáme. I když se rozhodneme požadavek odmítnout, nikdy bychom na tento akt neměli nahlížet jinak než jako na věcnou záležitost. Pokud budeme mít strach, že odmítnutí povede ke zhoršení našich vztahů se zaměstnancem nebo naší autority u něj, nebo pokud prostě nebudeme chtít podřízeného zklamat a pokusíme se odmítnutí vyhnout, uděláme to nejhorší, co jde. Jakmile se rozhodneme, že požadavek s konečnou platností věcně odmítáme, měli bychom na tom trvat. I když  pak možná budeme vypadat jako nepřesvědčitelní či tvrdí, je to v naší kultuře mnohem přijatelnější postup, než odmítnout slovy možná, nebo dokonce časem ano (až budou peníze, prostředky, prostě jakákoli podmínka, o níž víme, že nikdy nenastane).

Odmítnutí by mělo být vždy řečeno věcně, srozumitelně a s odůvodněním. Nestačí říct, že odmítáte, je potřeba říct proč odmítáte a být přitom dostatečně konkrétní, abychom byli současně i přesvědčiví. Podřízenému dáme jasně najevo, že jeho požadavku rozumíme. Pokud je možné se k němu vrátit v budoucnu, měli bychom stanovit jasnou podmínku, kdy.                                

Příklad: Nyní ti nemohu zvýšit plat, protože na to nemáme prostředky. Vím, že hodně pracuješ a že by sis to zasloužil. Připomeň se mi na začátku příštího kvartálu a já to znovu posoudím.

Podřízenému se za odmítnutí zásadně neomlouváme – je to naše manažerské rozhodnutí. Není ani dobré snažit se „testovat“ náladu či rozpoložení odmítnutého poté, co jej odmítneme, protože bychom tím dávali najevo, že jsme si nejistí, co se týče vztahu k němu.  

Odmítání není příjemná věc. Je ale nezbytná a potřebná pro správné vedení. Podřízení by měli mít důvěru k tomu, že jejich požadavky neodmítáme z principu, ale proto, že jím rozumíme, a že jsme je zvážili. Pak odmítnutí nesníží naši autoritu, ale naopak jí podpoří.