4. 11. 2013   PhDr. Jan Drahoňovský

O některých životních událostech se nemluví dobře. Člověk na ně není vůbec pyšný, nejraději by je navždy vymazal a vyškrtl ze své hlavy. Jenže věčným paradoxem bytí je jejich neustálá snaha bušit na dveře našeho vědomí, a to často ve chvílích, kdy to poslední, co potřebujeme, je připomínat si své dávné neúspěchy...

Poté, co jsme si událost pojmenovali a popsali naše vnitřní přesvědčení, která se k ní vztahují, můžeme přistoupit k další výzvě:
 
  • Vstupte do dialogu se svými přesvědčeními o události. 

To je krok nejtěžší, protože jde jakoby proti přirozenosti. Člověk se totiž obvykle nechce zbavit svých negativních neoprávněných pocitů, především vztek na ostatní si hýčká jako nějaký poklad. Jenže zlobit se na ostatní, že vám v minulosti ublížili (a možná už o tom ani neví), vás dál neposune ani o píď! A nadávat sobě vám pomůže ještě méně, protože už se to stejně stalo a čas nevrátíte. Ptejte se sami sebe, jestli jste mohli s vědomostmi a zkušenostmi, které jste měli v té době, jednat lépe, byli jste toho schopni? Možná že ano, ale byl by to od vás tenkrát nezvykle vysoký výkon, selhání bylo mnohem pravděpodobnější. Pak není na místě zavrhování sebe sama, bohatě stačí lehký smutek, že se to tenkrát nepovedlo. (Ano, máte na vybranou, jak se budete cítit!) Anebo jste to sice měli reálně možnost ovlivnit dobrým směrem, jenže jste to neudělali, třeba z pohodlnosti nebo hloupého strachu. Inu co! Možná je na místě si přiznat, že určitá míra idiocie ve vašem jednání je holt nevyhnutelná. Příště v podobné situaci jistě budete postupovat uvážlivěji.

  • Stanovte si písemně svou novou efektivní filosofii pro život!

Např.: „I když jsem se nechal nesmyslně vyhodit z práce kvůli své lajdáckosti a arogantnímu přístupu ke kolegům, neznamená to ještě, že jsem lajdák ve všem, na co sáhnu, nebo že jsem skrz naskrz arogantní člověk. A už vůbec z toho nelze vyvodit, že v současném zaměstnání se budu takto chovat a nechám se znovu vyrazit. Naopak, tím, že znám své slabší stránky, vyvinu určité úsilí, abych je překonal, a zároveň vystavím na odiv své přednosti a ukáži zaměstnavateli, že jsem schopný a pracovitý! A kdyby se to i přesto nepovedlo? Inu co, svět kvůli tomu nezhasne, mohu se chytnout i jinde, i když to bude těžké. Ale raději bych zůstal na tomto místě, proto vzhůru do plnění úkolů!“

Tip: mnohem více se dozvíte, když si koupíte naši knihu

Toto prohlášení může být samozřejmě i stručnější, zformulujte je podle sebe, toto je jen ukázka, jak to může vypadat. Všimněte si několika zásadních znaků: 

    1. Nepříjemná událost je přiznána zcela realisticky, v žádném případě není bagatelizována, zamlžována, není v ní ani stopa obhajování sebe sama (jak by bylo přirozenější).
    2. Poté, co je selhání přiznáno, je logicky vyvráceno, že by z toho bylo možno vyvodit dalekosáhlý závěr o nás samých („takový budu už vždycky“) a o své další budoucnosti („a proto musím vždycky takto dopadnout“). Lidé přemýšlí rádi ve zkratkách, z jedné události generalizují a dochází k prognostickým závěrům o budoucím „zákonitém“ chování dotyčného. Tato laická psychologie nám v tomto případě nepomůže, naopak bude působit proti nám. Kde je nějaký důkaz, že teď se už nemůžu chovat zcela jinak než dejme tomu před dvěma lety?
    3. V žádném případě se nepoužívá „pozitivního lhaní“ („tentokrát to určitě dobře dopadne, už mě nevyrazí“). To je v přímém rozporu s oblíbenými New-Age afirmacemi („jsem den ode dne bohatší“), které v lidech mají vzbudit dojem, že úspěchu lze dosáhnout pouhým sněním. Výše uvedené výroky jsou realistické. Připouští, že i za nových okolností může dojít k selhání (i když je méně pravděpodobné, pokud použijeme svůj rozum a zkušenosti), ale také, že to nebude žádná tragédie a už vůbec ne konec světa.

Pokud bude tento postup účinný, poznáte to podle toho, že pro vás nebude již problém na danou situaci zavzpomínat, vybavit si ji, ale nebudete se kvůli ní cítit zvýšeně nepříjemně. Možná budete jen lehce rozmrzelí, každopádně vám už v mysli nebude vyskakovat nutkavě a v nečekaných chvílích. Ztratí nad vámi svou moc. A také o nepříjemné události dokážete mluvit s lidmi bez silných emocí. („Tenkrát jsem to zvojtil, to teda jo! Naštěstí teď už vím, že…“) A můžete tím pádem žít dál bez přílišné zátěže, kterou si pořád vlečete s sebou, již podstatně svobodnější.

Pokud se to, i přes dodržení postupu, nepovede, nezoufejte, zřejmě se jedná o nepříjemnou událost velkého dopadu. Ani tehdy není vše ztraceno, jen je obvykle zapotřebí více času a pomoc odborníka.

Přeji vám čistou hlavu!

Přečtěte si také první díl tohoto článku

 
PhDr. Vojtěch Bednář

PhDr. Vojtěch Bednář

Specializuji se na otázky vedení, motivování, řízení lidí ve firmách, vytváření a udržování firemní kultury. Učím manažery na všech úrovních pracovat s lidmi tak aby firmu vnímali jako součást svého života, aby jejich práce byla efektivní, smysluplná a naplňovala potřeby firmy i jich samotných.

více o autorovi
články autora

Mgr. Petr Hlušička

Mgr. Petr Hlušička

Odborný psycholog zabývající se především aplikovanou psychologií v oblasti lidských zdrojů.

více o autorovi
články autora

PhDr. Jan Drahoňovský

PhDr. Jan Drahoňovský

Psychologické poradenství v rámci firmy i osobního života, školení, semináře

Témata: Komunikační pasti a bariéry, přesilové hry a manipulace, stresové zatížení, propojení práce a osobního života, existenciální dilemata apod.

více o autorovi
články autora


© 2019 Firemní sociolog | ISSN 1805-6520