25. 11. 2013   PhDr. Jan Drahoňovský

Náš svět je takový, jak si ho pojmenujeme. Věci jsou takové, jaký jim přiřadíme význam. Alespoň to tvrdí konstruktivističtí filosofové. Skrze naše konstrukce si vlastně vytváříme povědomí o realitě podobni při tom starodávným mořeplavcům, kteří za pomoci primitivní techniky zakreslovali mapu pobřeží Nového světa. Naše konstrukce mohou být ale často velmi nedokonalé, plné protiřečících si významů a snadno narušitelné faktorem reality. Jednoduše nemusí sedět. Najednou návod, který jsme doposud používali, přestává fungovat, a jsme vrženi do čistého chaosu. A tehdy přichází deprese. Jde vlastně o jakýsi obranný mechanismus, abychom se hned bezhlavě nevrhali do dalších akcí, obzvláště když postupy (algoritmy), které jsme používali, nevedly doposud k ničemu. Příroda to zařídila tak, že vlastně organismus donutí sebe sama k nečinnosti, podle hesla: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí.“ Deprese tedy není jen omezení a neblahý stav duše, který by si nikdo sám dobrovolně asi nenařídil. Je to zároveň veliká příležitost k hlubšímu sebepoznání. Jak se můžeme poznat hlouběji? Převážně tím, že se podíváme na to, jakým způsobem smýšlíme o světě a svém místě v něm. Možná si myslíme, že svět je tu proto, aby nám dával to, co potřebujeme. Ale ono se to zdaleka ne vždy děje. Se světem je něco v nepořádku, říkáme si, obzvláště když máme dojem, že lidé okolo nás takový problém nemají. Jenže v nepořádku je pouze náš postoj. Je totiž velmi vratký. A pakliže jsme ve vratkém postoji, kdykoli nás mohou události vnějšího světa vychýlit z rovnováhy a srazit na zem, kde zůstaneme (někdy) dlouho ležet. 

Zajímavé na depresi je fakt, že se jí člověk vlastně nechce zbavit. Sice tuší, že kdyby si šel zaběhat do lesa nebo uklidil nepořádek v pracovním stole, udělalo by se mu lépe, ale to je přesně to, co přestane dělat jako první – dbát o sebe. A pročpak? Dosti pravděpodobně si libuje v sebevýčitkách, které nikam nevedou. Tedy vedou – do pocitu absolutního zmaru a nesmyslnosti veškerého konání. Jenže, jak jsme si již řekli, nemusíme čekat, až se cosi stane, nýbrž se můžeme pustit do opravdového sebepoznání a přeformulování svých závěrů především o sobě tak, aby lépe seděly na realitu, a byly tím pádem nápomocné.

Dobrá, už tedy víme, že způsob, jak na věci nahlížíme, není ten nejlepší pro nás, naše konstruování reality a nás samých je nějakým způsobem pokřiveno. Jenže jak učinit nápravu, jak si přeskládat náš pohled na svět tak, aby se nám v něm lépe žilo? Nebudu vás nabádat k pohybovým aktivitám, i když vám i mně je jasné, že to skutečně pomáhá. 

Tip: Naše nabídka odborného poradenství

Ovšem nás zajímá, jak z toho ven, není-liž pravda? Zkuste jednoduchou věc, a to neprodleně. Podívejte se na svou denní rutinu a potom něco udělejte zcela jinak, než jste to dělali doposud. Může to být opravdu maličkost, třeba jít do práce jinou cestou (i třeba delší), nebo bezprostředně po příchodu do kanceláře hned nezapínat počítač a nevařit kafe, nýbrž si sepsat, co byste rádi ten den dělali. Můžete vynechat svůj obvyklý nákup chlebíčků v kantýně, můžete si svůj oběd jít sníst do parku (pokud to klimatické podmínky dovolí), anebo začít pracovní den tím, že si konečně přerovnáte obsah šuplíků ve svém pracovním stole a vyházíte spoustu veteše. Důležité: neplánujte si žádné převratné změny, protože byste se jich mohli zaleknout a upadnout do deprese ještě hlouběji. Změna by měla být provedena jakoby spontánně, samovolně, a měli byste si ji náležitě užít. Co třeba pozvat se na čaj ke kolegovi, který vám přijde zajímavý, ale moc se nepotkáte? Třeba právě on vám dá nějaké podněty.

Chci říci, že i takové chvíle mají svůj smysl a mohou nás posunout dále, pakliže k nim přistoupíme jako k událostem, které mají svůj opravdový niterný smysl, uchopíme je pevně do svých rukou a provedeme obrat směrem, kterým chceme jít.

Přeji vám mnoho smysluplných chvil ve vašem životě!