26. 8. 2013   PhDr. Jan Drahoňovský

„Co tě nezabije, to tě posílí.“

Fridrich Nietzsche

Život nás nakonec dotlačí ke zdi, kdy musíme učinit kruciální rozhodnutí (např. jestli opustit současnou firmu a jít do nejistoty, anebo zůstat, i když nás to tam ubíjí). Obojí najednou zpravidla nelze. Možná lze učinit odklad třeba do roka a do dne… Jenže pak stejně budeme muset této volbě čelit. Doufat, že to nakonec nějak dopadne, je podobné, jako když lupič jde přepadnout benzinovou pumpu s vírou, že tím už se nadobro vše vyřeší.

V pracovním životě můžete čelit např. následujícím volbám:

• zda přijmout či odmítnout místo, které je velmi lákavé, ale nejste si jisti, zdali na ně máte; 
• zda vyhodit či si ponechat šikovného specialistu, který je ovšem velmi konfliktní osobností;
• zda jít dál studovat (a tím pádem zatížit sebe i svou rodinu); 
• zda si začít milostný poměr se svou kolegyní (ano, i to je volba);
• a spousta dalších situací…

Až k tomu dojde, budeme se možná cítit jako mezi dvěma mlýnskými kameny, které se snažíme držet holýma rukama, aby nás nerozdrtily na prach. Pokud se přikloníme k jedné možnosti, musíme automaticky zavrhnout druhou a tím pádem i mnoho ztratit. Jak to lidé řeší nejčastěji? Jejich „řešení“ jsou obvykle krátkodobá a spočívají v úniku: 

• Věnují se adrenalinovým zábavám (např. jezdí riskantně autem, hrají ruletu apod.);
• hrají hluboko do noci počítačové hry;
• zpíjí se do němoty;
• začnou kouřit (ačkoli už deset let nekouří), popř. se přejídat;
• zdrogují se (ať už legálními nebo nelegálními prostředky);
• vyvolají konflikt, chovají se agresivně (často k nevhodným lidem a v nevhodné situaci);
• vykládají o tom všem na potkání, a chtějí po ostatních, aby je politovali;
• zvolí únik stylem „zachraň se kdo můžeš“ – např. do špitálu nebo do vězení.

Asi se shodneme, že se nejedná o skutečná řešení, a že jsou vlastně velmi hloupá. Ale to ještě neznamená, že by je lidé málo využívali! Pro tyto úniky se lidé nerozhodují, jsou k nim nevědomě puzeni. Pokud uděláme nějaký exces nebo neuděláme vůbec nic, ono se skutečně nakonec nějak rozhodne (a tím pádem se zredukuje i napětí). Jenže okolnosti rozhodnou za nás, my jsme pouze pasivními diváky vlastní tragédie. To je pro někoho velmi lákavé, protože vlastně nemusí nést odpovědnost. Jenže, jakožto lidské bytosti jsme obdařeni sklonem přemýšlet o svých činech a jejich důsledcích, a je tedy dost pravděpodobné, že toho budeme později hořce litovat. Pamatujte: Vyhýbat se klíčovým rozhodnutím ze strachu, je asi stejně účinné, jako když pštros, spatře lva, strčí hlavu do písku. 

Můžeme se samozřejmě pokusit situaci změnit, aby nám v ní bylo lépe. Jenže většinou nám přijde, že čelíme něčemu, co je mnohem větší než naše současné vnímané možnosti. Nevíme vůbec, co bychom měli dělat, cítíme jenom nesmírný tlak. 

Je ještě nějaká varianta? Ano! Můžeme situaci přijmout, tedy smířit se s tím, co je. Myšlenka vychází z východní filosofie (především buddhismu), podle něhož je svět jevů dokonale vzájemně propojen, čili nic se neděje bezdůvodně. K čemu nám je to ale platné, když právě teď jsme v obrovském „neřešitelném“ dilematu? Představte si, že jste se do nynější situace nedostali náhodou nebo přičiněním jiných lidí, ale že jste dlouhodobě (možná už od narození) udělali vědomě všechno pro to, abyste se dostali právě do této kruciální situace za účelem, abyste se něco naučili, aby se vaše Já přetavilo do nové lepší formy. Zdá se vám to absurdní? Vždyť kdo by si přál dobrovolně trpět? Jenže, pokud zaujmete tento postoj, už nikdy se nemůžete cítit jako oběť! A jestliže nejste oběť, nejste ani bezmocní a máte zároveň prostředky problematickou situaci vyřešit. A je třeba přijmout jako fakt, že ji nikdy nemůžete „vyřešit dokonale“, tedy není možné se vrátit do stavu, v jakém jste byli předtím (jak by si většina lidí jistě přála). Řečeno metaforicky: voda v řece, poté co projde Kaplanovou turbínou, už nikdy není tatáž, jako když byla ještě v poklidu nahoře v přehradě. 

Svoboda přichází tam, kde jsme schopni se postavit chaosu světa ve všech jeho protikladech a zdánlivé nesmyslnosti. Když přestaneme obviňovat okolnosti a jiné lidi, nýbrž přijmeme situaci, jaká je, a pak se rozhodneme, ovšem ne proto, aby konečně polevil alespoň ten největší tlak, ani ze strachu nebo z vědomí nevyhnutelnosti (že jinak to nejde). Nýbrž proto, že tak to právě chceme a jsme si vědomi, že jsme to my, kdo se tak rozhodl a to se všemi možnými důsledky pro náš další život.

Přeji vám mnoho odvahy a štěstí k těm správným rozhodnutím!