29. 7. 2013 PhDr. Jan Drahoňovský
Z modrého nebe nám na tvář dopadají sluneční paprsky, z městské dlažby sálá teplo, vzduch provoněný jasmínem pulzuje, voda z fontánek jiskřivě prýští, muži mají na sobě sandály, kraťasy a pestrobarevné košile, po městě zní smích a září bílé sukénky dívek. A vy musíte do práce….
Období letních prázdnin (a speciálně poslední týden v červnu a začátek července) v nás podprahově evokují vzpomínky na školní prázdniny, které zajisté patří k těm nejsvětlejším bodům v našem životě. Prohánění se po lukách s kamarády, koupání v rybníce, projíždění okolí na kole a především nepřítomnost otravných hodin, kdy se musí sedět v lavici a vypracovávat úlohy. Kdo by na to nevzpomínal rád? Prázdniny u babičky nebo na pionýrském táboře, to všechno v nás vyvolává jistě hezké hřejivé pocity.
Jenže v dospělosti už to tak jednoduché nebývá. Chodíme do zaměstnání a úlohy tam více či méně zvládáme. A kromě úloh (někdy zatraceně těžkých a jen zřídka rozdělených rovnoměrně) musíme hrát určitou roli, ne vždy v souladu s tím, co uvnitř cítíme. To jsme během školních let příliš nemuseli, protože se od nás očekávalo, že jsme především děti. A o prázdninách jsme již mohli být cele sami sebou. Tenkrát jsme si říkali, kdy už konečně budeme dospělí a toužebně k tomu bodu upínali své zraky. A nyní, často zavaleni úkoly, jako mlýnský kámen mezi různými zájmy a potřebami jiných lidí, tváří v tvář lidem neposlušným, hulvátským i všehoschopným bychom si možná přáli, aby se vrátila ona bezstarostnost prázdninových luk, kdy jsme většinou doslova nemuseli nic, jenom být sami sebou. Jenže ono to jaksi nejde, čas neobrátíme proti směru. Stejně jako nedokážeme přinutit padat déšť směrem nahoru.
V dětství obvykle ještě věříme, jak se nám to všechno v životě povede, jak budeme chytřejší než ti jiní dospělí a zařídíme si to lépe. Jenže těch sil, kterým musíme v opravdové dospělosti vzdorovat, je nějak pozoruhodně mnoho. Některé jsou pouze lehce otravné, jiné s fatálním dopadem na náš další život. Musíme činit volby. A ne vždy ty volby jsou k naší plné spokojenosti. Jenže o tom je život. Dá se to snášet? Určitě dá, i když mnozí to snáší velmi těžce. Jak se s tím srovnat? Nechci vás navádět k laxnosti a ležérnosti, ale určité zvolnění tempa si občas dovolit můžete. Zvláště když víte, nepřetržité soustředění se na práci zpravidla nevede k lepším výsledkům, ty nejlepší nápady stejně dostáváme tehdy, když tlak povolí, třeba na louce u rybníka.
A tlak by měl povolit především ten vnitřní, až potom vnější. Jednoduše si dovolit přepnout do prázdninového módu. Dovolit si dát prostor jiným záležitostem: Přečíst si knížky,zasportovat si, nechat vymalovat kancelář a vyklidit si konečně skříň a popovídat si s kolegy i o něčem jiném než o práci. Pokud máte pocit, že musíte neustále něco dělat, a že je práce nad hlavu, tím spíše byste měli v létě vysadit. Co se stane? Zpravidla se nestane vůbec nic, naopak vy i vaše okolí budete více spokojeni a načerpáte dost sil do září, které se kvapem blíží…