27. 7. 2015   PhDr. Jan Drahoňovský

Dovolená označuje zvláštní časový úsek, který nám umožňuje doslova si volit, co si jindy nedovolíme, zpravidla spojený s delší či kratší cestou někam úplně jinam, abychom si odpočinuli od práce a dalších otravných záležitostí. Jenže to, od čeho si vlastně potřebujeme odpočinout nejvíc, si většinou bereme s sebou i tak…

Můj dobrý kamarád Marek, místoředitel reklamní agentury, se mi nedávno svěřil, že už nemůže dál, že je nadobro utahaný z požadavků zákazníků, kolegů, nadřízeného i své rodiny, že už neví, kudy kam. „Potřeboval bys dovolenou.“ Nadhodil jsem. „Z té jsem se právě vrátil, byli jsme dva týdny na Turecké Riviéře,“ opáčil smutně, „a vůbec jsem si neodpočinul, i když mi tam nikdo z firmy nevolal.“ „Ale jak to? Od čeho si to teda potřebuješ odpočinout?“ Zeptal jsem se. „Asi od sebe samého.“ Hořce se pousmál. Měl naprostou pravdu! Jenže jak je vlastně možné si od sebe samého vzít volno?

Dovolenou si bereme nejenom od práce, ale především od starostí s ní spojených, tedy od požadavků kladené na naši roli, kterou zastáváme. Ač se to nezdá, hrát svou roli může být dlouhodobě zatraceně únavné. Musíme totiž potlačovat ty aspekty naší osobnosti, které se do těchto rolových očekávání nehodí, nebo si přinejmenším myslíme, že se nehodí. A protože svou roli hrajeme tak dlouho, možná už tyto okrajové aspekty ani nevnímáme. Opravdová dovolená může být ventilem k tomu, užít si právě tyto potlačované touhy. Někdy, jako v uvedeném příkladu, to však nestačí. Jak se zdá, můj kamarád i na dovolené vězel ve své roli až po uši, ač si to možná nemyslel.

Žijeme v době, která si z přetvářky vystavěla celou kulturu. Ve své výkladní skříni vystavujeme toliko obrazy, které se nám a ostatním líbí. Snažíme se dostát nějakému sebe-obrazu, který máme ve své hlavě, a který je nablýskaný jako fotky z Shutterstocku. Daří se? Někdy ano, a někdy méně, zřejmě ale nikdy na 100% a už vůbec ne dlouhodobě. Není to ironické, že nejvíce energie vynakládáme na to, co nám neustále uniká mezi prsty? 

Většina lidí dává přednost starostem o to, co by správně měli (a to i tehdy, když neustále selhávají, ba právě tehdy ještě usilovněji). Otázka po tom, co bych měl, je totiž mnohem jednodušší k zodpovězení (a okolí vám jistě rádo poradí), nežli otázka po tom, co doopravdy chci. V této druhé otázce vám totiž neporadí nikdo. A i když si ji budete klást, ještě neznamená, že hned naleznete odpovědi. A taky ostatně nemusíte. Ale můžete si dovolit dát si na chvíli oraz od těch stále stejných vnitřních buzerací. Tímto vás nenabádám k asociálnímu chování, ale spíše k hledání drobných radostí. Mohou to být skutečně jen maličkosti, jako třeba lehnout si na louku a hledět do modré oblohy nebo koupit si květiny (popř. nějakou hračku) jen tak pro radost, nebo jít třeba na fotbalové utkání – obzvláště když to normálně neděláte. A pokud provedete něco, co „nemáte“ (opět se opijete a ztrapníte se, i přes předsevzetí se přejíte, vypadáte neschopně před svým šéfem, nebo nezamknete byt), co takhle místo nadávání a láteření na sebe si říct: „No jo, to jsem celý(á) já, to ke mně patří!“, a zasmát se tomu. Dokonalí stejně nebudete, i když by bylo chvályhodné, možná že lepším nápadem je dát prostor těm částem vašeho Já, které se normálně nedostávají moc ke slovu.

Starosti nám totiž nezpůsobují ostatní lidé ani práce. Starosti si vyrábíme my sami. Zajímavé je, že většinou zcela zbytečně. Vypadnout ze své role a jenom tak být, bez snahy komukoli cokoli dokazovat (a sobě v první řadě) může být úlevné. A prvním krokem k tomu může být právě dopřát si nějakou banální radost, která možná nic nestojí, a kterou si léta ze zdánlivě rozumných důvodů upíráte. Jak dlouho si dovolíte odfrknout si od svého věčně buzerujícího vnitřního šéfa (pravděpodobně mnohem nesnesitelnějšího než kterýkoli opravdový šéf, pod kterým jste kdy dělali)? Je pro vás týden moc dlouhá doba? Co pro začátek zkusit jeden den (doporučuji nikoli víkend ale volno během týdne). Anebo alespoň hodinu? Vezmete si letos dovolenou od sebe samého?

 

Urna semper!

PhDr. Vojtěch Bednář

PhDr. Vojtěch Bednář

Specializuji se na otázky vedení, motivování, řízení lidí ve firmách, vytváření a udržování firemní kultury. Učím manažery na všech úrovních pracovat s lidmi tak aby firmu vnímali jako součást svého života, aby jejich práce byla efektivní, smysluplná a naplňovala potřeby firmy i jich samotných.

více o autorovi
články autora

Mgr. Petr Hlušička

Mgr. Petr Hlušička

Odborný psycholog zabývající se především aplikovanou psychologií v oblasti lidských zdrojů.

více o autorovi
články autora

PhDr. Jan Drahoňovský

PhDr. Jan Drahoňovský

Psychologické poradenství v rámci firmy i osobního života, školení, semináře

Témata: Komunikační pasti a bariéry, přesilové hry a manipulace, stresové zatížení, propojení práce a osobního života, existenciální dilemata apod.

více o autorovi
články autora


© 2020 Firemní sociolog | ISSN 1805-6520