16. 1. 2024 PhDr. Vojtěch Bednář
Firma A se před několika roky sloučila s firmou B. Sloučení nebylo v dobrém ani ve zlém, ale spíše sňatkem z rozumu, který byl výhodný pro všechny zúčastněné. Dodnes nebylo dokončeno.
Ekonomická a vyjednávací fáze proběhla v roce 2017, se samotným spojováním obou, poměrně velikých, subjektů, se začalo o dva roky později. Jednalo se o velice náročný, a tedy i pomalý proces a ten byl prakticky zastaven probíhající pandemií. Po jejím odvanutí pak nastaly jiné a důležitější priority, takže slučování firem je dodnes procesem na půli cesty. Ta „půle cesty“ má podobu velikého množství nedořešených maličkostí a duplicit, které přetrvávají, i když jedna z firem je již jen pouhou značkou v práci druhé.
Mezi tyto duplicity patří problém dvojích pravidel. Zaměstnanci na podobných pozicích a s podobnou pracovní náplní, často pracující vedle sebe nebo přinejmenším v pravidelném kontaktu jsou řízeni dvěma různými systémy, a hlavně odměňování podle dvou různých zásad. Výsledkem je spíše pocit než objektivní stav, že jedni za svou práci dostávají více než jiní, že některých se týkají přísnější pravidla či mají více práce. Je třeba dodat, že tyto pocity mají zaměstnanci obou dvou dříve samostatných firem.
Vedení si je problému vědomo, ale snahy restartovat spojování firem narážejí právě na to, že jsou „jiné a důležitější“ priority a když se odhodlají k dílčím krokům (jako je třeba sjednocení systému zadávání úkolů), pak narážejí na až agresivní odpor té části zaměstnanců, která by se výslednou změnou cítila poškozena.
Co byste udělali na místě vedení? Jaký postup byste za těchto okolností zvolili?