7. 11. 2016   PhDr. Vojtěch Bednář

Nešvar nemá jednoznačnou definici, ale nejlépe se dá popsat asi takto: chování, o kterém všichni zúčastnění vědí, že je špatně. Nikdo z nej není nadšen, nikdo se jím nechlubí a nikdo z něj nemá radost. Přesto se praktikuje, a co více, praktikuje se skupinově. Kdyby šlo o věc jednotlivce, nebo malou skupinu osob, věc by se rychle vyřešila jejich potrestáním, problém je, že toto chování je příliš rozšířené, a že manažerská snaha „domluvit“ nepomáhá.

Někteří manažeři mají tendenci řešit takovéto situace tak, že exemplárně potrestají vybraného jedince a toho pak dají za příklad ostatním. Je to hazard, protože s pravděpodobností ze zkušeností asi 30% dojde k potlačení nešvaru pouze k dočasnému potlačení a brzy vyvstane otázka, zda „popravit“ další oběť s nejistým výsledkem. Někteří (měkčí) se snaží nešvar řešit nekonečným přemlouváním v naději, že se něco změní. Výsledky jsou ale spíše trapné než efektivní.

Nejlepším řešením hromadného nešvaru je samozřejmě nedopustit jeho vznik. To znamená neignorovat problém ještě v době, kdy je věcí jednotlivců (než přeroste v hromadný nešvar) a zasahovat na úrovni jednotlivců tak, že všichni ostatní vidí, že se jím „špatné“ chování jednoduše nevyplatí. Pokud jsme ale tuto fázi propásli, a nešvar běží na plné obrátky, je třeba systematického a koordinovaného zásahu. Výše uvedená metoda drakonického exemplárního trestu má velká rizika a prázdné memorování také nic neřeší. Jak tedy na něj?

Jednou možností je kontrolované trestání vybraných jedinců. Pokud je počet hřešících příliš velký, nemůžeme potrestat všechny najednou, protože bychom se vystavili masivnímu odporu. Můžeme ale vybrat jedince, o kterých víme, že jsou pro ostatní dobře viditelní, a systematickým způsobem trestat právě a pouze je za prohřešek, který chceme vymýtit u ostatních. Pokud narazíme na odpor, že „takto se chovají všichni“, řekneme, že i naše reakce se týká všech, ovšem jen tehdy, když si ho všimneme. Minimálně tak dosáhneme korekce u potrestaných jedinců, čímž se můžeme s trestem posunout k dalším, nicméně je dobrá pravděpodobnost, že se pozitivně změní i chování ostatních.

Další možností (kterou lze s předchozí efektivně kombinovat), je metoda pozitivního příkladu. Vybereme jedince, který je pokud možno ostatními respektován, a který bude ochoten ve spolupráci s námi ostatním ukazovat, jak se to má dělat. Pokud je možné nešvar odstranit pozitivním příkladem (chodím do práce včas), pak bude přesně plnit, co se od něj očekává tak, aby to bylo viditelné pro většinu, která nešvarem trpí, a současně je bude pokud možno málo nápadně upozorňovat na jejich chování. Účelem není většinu ztrestat, ale probudit v ní svědomí, což má na chování mnohem větší vliv, než kdybychom je upozorňovali.

Pokud pozitivní příklad nepřichází v úvahu, protože jej prostě nelze použít z podstaty nešvaru, anebo pokud se nám nedaří ho prosadit, můžeme zkusit cestu úpravy vnějších podmínek. Je-li to možné, nastavíme podmínky, za kterých se nešvar děje tak, abychom jej sice úplně neznemožnili (to vede k masivní snaze obcházet), ale znepříjemnili. Například poté, co uplyne doba, kdy již mají být všichni v práci, je sice možné přijít do budovy firmy, ale přihlášení k počítačové síti je možné jen s potvrzením vedoucího. Na druhé straně pokud třeba nešvar spočívá v příliš častých kuřáckých přestávkách, můžeme zavést nevyhnutelnou nutnost jejich evidence, a místo, kde je kouření povoleno, postupně vzdalovat od budovy tak, až se stane jen obtížně dosažitelným.

Ať už zvolíme jakoukoli kombinací řešení, měli bychom mít na paměti, že plně „rozjetého“ nešvaru se nezbavíme hned, ale že jeho léčba je otázkou v lepším případě týdnů. Pokud jsme systematičtí a také trpěliví, vesměs se to ale povede.

Trápí vás nešvar zaměstnanců? Rádi vám pomůžeme.