17. 10. 2016   PhDr. Vojtěch Bednář

Jindřich, sympatický čtyřicátník, je ve firmě oproti Markovi služebně starší, ale jen asi o dva roky z dvanácti. Naproti tomu Marek se může chlubit tím, že má o jednu docela exkluzivní pracovní zkušenost více.

Oba pánové dělají podobnou práci, ale jinak se až donedávna pracovně moc nestýkali. Bylo to dobře, protože už z několika sporadických spoluprací bylo zřejmé, že jsou každý z docela jiného těsta, a to specificky, pokud mají o něčem rozhodovat. Jindřich rád věci promýšlí a analyzuje. Marek vydává rychlá – a nutno dodat, že vesměs správná – rozhodnutí. Jindřich potřebuje co nejvíce podkladů a informací. Marek jen ty nejdůležitější. Marek dovede rychle a snadno přesvědčit ostatní lidi, stimulovat je, ukázat směr, Jindřich má v tomto jistý hendikep, ale pokud jej lidé vydrží poslouchat, obvykle je přesvědčí svými argumenty.

Přibližně před rokem firma provedla reorganizaci, jejímž důsledkem krom jiného bylo to, že se oba pánové profesně velmi „přiblížili“, a nově museli začít pracovat na společném projektu. Bohužel, jejich spolupráce nepřinesla mnoho pozitiv. Krom toho, že měli problém se shodnout doslova na čemkoli, se začaly také objevovat problémy, které nelze popsat jinak než tak, že si prostě lezou na nervy. Už jen když se vidí, mají tendenci k tomu se napadat, urážet, vzájemně shazovat. Jejich e-mailová komunikace je plná výpadů a jízlivostí.

Dobře míněné snahy jak kolegů, tak i managementu oba pány srovnat a přimět ke spolupráci, vyznívají do prázdna. Nejde o to, že by spolupracovat nechtěli, naopak verbálně se snaží (když jsou zvlášť), ale v okamžiku, kdy skutečně mají spolupracovat, dochází k tomu, že jsou opět plni očekávání, kde ten druhý bodne, a tak, preventivně, bodají. Situace je velice nepříjemná, a pomalu se stává neúnosnou.

Oba pánové evidentně představují vzájemně neslučitelné typy lidí. I kdy jsou profesionálové ve své práci, jejich vzájemné rozdíly jsou tak velké, že jím postupně vypěstovaly vzájemnou animozitu, kterou nyní nedovedou překonat. Protože již byla učiněna celá řada kroků k tomu, aby přeci jen spolupracovali, a protože nic z toho nevedlo k výsledku, je vidět, že firma vyčerpala „rozumná“ řešení.

Katastrofálním, ale až posledním řešením je zvážit, koho z pánů potřebujeme, a druhého se zbavit. Je to nezbytné, nechceme-li, aby vzájemné konflikty dvou osob nabourávaly celou společnost. Pokud k tomuto rozhodnutí zatím nechceme přistupovat, musíme oba zaměstnance fyzicky oddělit, a je-li to možné, zabránit tomu, aby se při práci přímo stýkali a spolupracovali. Pokud řízeným způsobem uvidí výsledky své práce, ale nebudou se na nich vzájemně podílet, může časem dojít k otupení hrotu konfliktu.

Pokud je vzájemná spolupráce přeci jen nevyhnutelnou, měla by se odehrávat písemně a to tak, že veškerou komunikaci vidí někdo další (manažer). Očekává se, že se komunikace povede v ryze profesionálním duchu, a ten, kdo se z něj vykloní je následně automaticky potrestán.

Pokud „virtuální“ spolupráce funguje, můžeme zvolit metodu třetí strany. Kolegy, který je společný oběma neslučitelným pracovníkům, ale pracuje vždy jen s jedním současně. Jeho působení může pomoci oběma najít cestu ke komunikaci a k spolupráci.

Trápí vás podobný problém? Rádi vám pomůžeme, obraťte se na nás.