16. 12. 2013 PhDr. Jan Drahoňovský
Dejme tomu, že se spolupodílíte na pěti různých projektech, v nichž máte různou míru odpovědnosti, k tomu musíte zvládat běžnou denní rutinu, dostáváte desítky (možná stovky) e-mailů denně, do toho ještě musíte vyzvednout děti ze školky, nakoupit a vynést koš. Jak to všechno zvládnout a nezbláznit se z toho?
Než se pustíme k praktickým návodům, chtělo by to zaměřit se na filosofické pozadí celé problematiky. Co vlastně chceme zvládnout? Jak je možné, že nemám čas? Je možné čas vůbec vlastnit? To jsou otázky, které si musíme položit nejdříve, pak teprve přistoupíme k tomu, jak všechen ten chaos dostat pod kontrolu, tedy k praktickému návodu. Pokud bychom totiž postupovali opačně, mohlo by se stát, že bychom vyrazili na dostih na koni bez sedla a bez otěží a jenom se nestačili divit, kam nás vlastně nese, a jak dlouho se ještě udržíme, než poletíme po hlavě přímo na tvrdou zem (a jak známo, při pádu ze cválajícího koně to hodně bolí). Jak je to tedy s tím časem?
Náš čas je vymezen, máme k dispozici nějakých 28 tisíc dní, abychom dosáhli toho, co chceme. A pokud nevíme, co chceme? Inu co, ono to nějak dopadne, pouze se stane, že prožijeme život někoho jiného. Čas nemůžeme vlastnit, ten si jednoduše plyne okolo nás, a my jsme mu lhostejní. Vše plyne, všechno se mění. Tato myšlenka připisována Herakleitovi znamená, že svět je nestálý a proměnlivý a my se měníme také. Z tohoto pohledu není možné dosáhnout nějakého pevného bodu, kdy už věci zůstanou stálé. Pokud přijmeme tento pohled na svět, stávají se zcela bláhovými úvahy typu: „Až konečně budu vlastní dům…“; „Až budu vydělávat 50 tisíc…“; „Až budou děti velké…“ Atd. Po této větě zpravidla následuje „…pak budu konečně spokojený.“ „…pak budu mít konečně klid.“ Anebo něco na ten způsob. Nicméně, otevírá se nám velké pole působnosti pro otázku, co máme dělat teď a v příštích dohledných dnech. Nějak si totiž neumím představit, že byste nedělali NIC (i kdybyste snad sebevíc chtěli). Předpokládám, že budete sami sobě permanentně vymýšlet nějakou činnost (nebo si ji necháte naordinovat od někoho jiného), kterou naplníte svůj čas. A můžete to udělat rozumně či nerozumně, cílesměrně či chaoticky, volně či vysoce strukturovaně, pohodově či zhuštěně právě podle vašeho gusta. (Např. narkoman závislý na heroinu má čas naplánován vysoce strukturovaně a vysoce cílesměrně, ovšem, jak se asi shodneme, též dosti nerozumně). A pakliže čtete tyto řádky, předpokládám, že usilujete, abyste váš vyměřený čas prožili nejenom strukturovaně, cílesměrně a rozumně, ale především smysluplně. A k tomu se vás pokusím navést.
Z čeho se v nás hromadí největší míra stresu? Je to z množství práce? Ale kdeže, mnoho práce přece máte pořád (a pokud z nějakého důvodu nemáte co dělat, je to možná ještě daleko horší). Je to především proto, že ztrácíte pocit kontroly nad svou situací. Tedy nejste schopni efektivně předvídat budoucí události a tím pádem kontrolovat svůj osud. Pokud máte pocit, že vás jenom proud událostí kamsi žene, a snažíte se pouze držet nad hladinou, není divu, že se stresujete. Pokud dovedete alespoň část své budoucnosti držet v rukou, váš pocit kontroly se zvýší a tím pádem se zvýší i vaše pohoda bez ohledu na to, jestli toho máte hodně či málo. A protože jen velmi obtížně můžeme předpovídat (a kontrolovat) chování lidí okolo, je velmi výhodné začít u získání pocitu kontroly nad svými úkoly. A k tomu nám mohou být velmi nápomocné např. techniky GTD od Davida Allena. Nemělo by však dojít k tomu, že si z GTD uděláte všespásnou metodu, která má zlepšit z gruntu váš život. GTD má jednoduše svůj rozsah uplatnění, tedy oblast, kde je jeho užití nejvhodnější a nejefektivnější.
Na začátku jsem položil filosofickou otázku, co vlastně můžeme se svým časem udělat. Nuže, můžeme ho naplnit spánkem, stažením se do samoty, povrchními hovory s lidmi, zábavnými hovory, intrikami, opravdovou důvěrností, jídlem, sexem, sportem, pasivní zábavou, plánováním úkolů, plněním úkolů (ať už jsme si je vybrali sami, nebo nám je zadal někdo jiný), ale také naříkáním nad svým osudem či přemýšlením nad tím, co jsme měli už dávno udělat. Poměr, ve kterém se budeme věnovat výše uvedeným činnostem, se vlastně stává naším charakterem. Osobně doporučuji zvolit si poměr, který vám nejlépe vyhovuje, a toho se držet, ať už si ostatní myslí cokoli (poslední dvě činnosti bych však ze svého repertoáru vypustil).
A v příštím dílu si povíme, s čím je vhodné začít, pokud se rozhodnete své úkoly dostat pod větší kontrolu tak, abyste vzali aspoň trochu otěže svého osudu do svých rukou. V prvé řadě si uděláme základní manévrovací prostor okolo sebe.
Tímto tlačítkem nám dáte vědět, že se vám článek líbil. Nejde o sdílení na sociálních sítích.
