2. 5. 2016   Mgr. Petr Hlušička

Sociální zahálení (social loafing)

Specifickou záležitostí je takzvané sociální zahálení (Ringelmannův efekt). Jde o situaci, kdy je výkon skupiny hodnocen pouze jako celek a jednotlivec má jistotu, že nebude hodnocen za svůj individuální přínos. Lidé mají v takových chvílích sklon snižovat svoje úsilí, které vynakládají na dosažení společného cíle. Toto vynaložené úsilí je i nižší než kdyby se úkolu věnovali samostatně.

Příkladem může být i běžné přetahování lanem dvou skupin. Jednotlivec vyvine mnohem menší snahu a energii, než kdyby proti sobě stáli pouze dva soupeři.

K tomuto jevu nedochází, pokud je skupina vysoce motivovaná, má silnou kohezi nebo je pro členy skupiny pracovní cíl vysoce zajímavý.

Pro předcházení tomuto jevu je dobré mít nastavené formy hodnocení členů skupiny a věnovat pozornost individuálním výkonům jednotlivců. Nesmíme zapomínat, že celá skupina či tým stojí právě na práci jednotlivců. Proto její členové potřebují individuální zpětnou vazbu, která jim poskytne možnost korekce.

Odosobnění (deindividuace)

Vyskytuje se zejména jako davové chování, ale může se vyskytnout i ve skupině. Jedná se o stav, kdy se jedinec dopouští takového chování, kterého by se sám bez přítomnosti ostatních členů skupiny nedopustil. Projevuje se ztrátou osobní identity, sebekontroly a impulzivním jednáním (často agresivním).

Jedinci přebírají určené role, a dle nich reagují bez zvažování osobních hodnot, jsou poslušnější k normám skupiny a citlivější k emočnímu nastavení skupiny.

Příkladem může být známý pokus Zimbarda, kdy studenti byli rozděleni do dvou skupin, vězňů a dozorců. Studenti v roli dozorců byli schopni jednat daleko krutěji a agresivněji, než jak by toho jako jednotlivci byli schopni. Přijali svoji roli a ztratili svoji schopnost racionálně uvažovat.

Difuze zodpovědnosti

Tento jev se zabývá problematikou vlivu skupiny na naši zodpovědnost. Upozorňuje na to, že čím je větší množství lidí ve skupině, tím větší rozptýlení zodpovědnosti vzniká. V okamžiku, kdy někdo potřebuje pomoc, tak pravděpodobnost, že někdo přijde pomoci je tím menší, čím větší je skupina, ve které se jedinec nachází. Každý z účastníků totiž předpokládá, že dotyčnému pomůže někdo druhý a sám nereaguje.

Během experimentu (Darley, Latané), kdy pokusné osoby měli vyplňovat dotazník o trvání přibližně šesti minut, tak jim byl vháněn do místnosti kouř. V okamžiku, kdy dotazník vyplňoval jednotlivec, tak do čtyř minut nahlásilo tento kouř 75 procent účastníků. Oproti tomu při vyplňování dotazníku ve skupinách po třech, došlo k nahlášení kouře pouze ve 12 procentech případů.

Syndrom skupinového myšlení

Jedná se o psychologický jev, ke kterému dochází ve skupinách, jejichž členové touží po shodě v rozhodování skupiny. Jedinec v takové skupině tedy za cenu vlastní schopnosti se rozhodovat a kriticky uvažovat, volí souhlas se skupinou. A to i v případě, že se může jednat o špatná rozhodnutí, která by jedinec neučinil, kdyby mohl sám individuálně zhodnotit danou problematiku. Soudržnost a solidarita v rámci skupiny je pro její členy daleko důležitější než racionální uvažování.

Poprvé tento fenomén popsal Janis, který se zabýval historickými událostmi v dějinách USA. Dospěl k závěru, že se opakovaně, v klíčových momentech, americké rozhodující struktury nechali ovlivnit tímto jevem. Za nejznámější je považován případ „Zátoky sviní“, kdy byl skupinou prezidentových poradců naprosto nekriticky přijat plán pro invazi na Kubu, za využití především nevycvičených kubánských emigrantů. Skončil naprostou katastrofou.