8. 6. 2015   PhDr. Vojtěch Bednář

Podobnou situaci můžete zažít kdekoli, a je jedno, zda je vašim pracovištěm stavba, výrobní linka, anebo klimatizovaná kancelář. I když pro vzájemnou animozitu dvou (i více) lidí existují nejspíše vrozené předpoklady, může jí onemocnět prakticky žádný. A navíc, takovou alergii je možné si vypěstovat na skoro kohokoli. Má mnoho názvů, lidově a asi nejvíce přesně se jí říká, že si prostě lezeme na nervy.

Jak poznáme, že je čas zakročit

Ne každá situace, kdy si s někým nerozumíme, nebo máme komunikační problém, je automaticky vypěstovaným negativním návykem. Existuje však určitá hranice, kterou by naše animozita neměla zajít. Stává se vám, že se vám nechce do práce, protože si představujete, že tam potkáte „oblíbeného“ kolegu? Stává se vám, že sotva ho vidíte, říkáte si něco jako „co zase ten člověk chce“? Stává se vám, že když se s kolegou potkáte, on se tváří a chová přátelsky, ale vy na něj přesto zaútočíte, protože „je v tom jasná zlomyslnost“? A stává se vám, že něco podobného děláte svému kolegovi nebo dokonce podřízenému vy sami?  Pokud jste odpověděli pozitivně na dvě a více z těchto otázek, nebo třeba jen na jednu s tím, že je to „poslední dobou pravidlo“, měli byste uvažovat o systémovějším řešení.

Jak na lezení si na nervy

Sociální alergie je většinou obousměrný problém. Tak, jak jím trpíte ke druhé osobě vy, trpí jí pravděpodobně i ona k vám. Bylo by nesmysl v tom hledat viníka, protože tisíce drobných naschválů jste způsobili vy i druhá strana, ale nějaký „generální viník“, který by mohl za to všechno, jednoduše neexistuje. Pokud si toto uvědomíte, udělali jste první krok k tomu, abyste se nepříjemné situace zbavili.

Prvním krokem k vyřešení (protože řešitelné to ve většině případů je), je to, abychom si uvědomili, že takový problém máme.  Jelikož sami ho dovedeme jen těžko komunikovat druhému účastníkovi, měli bychom najít někoho třetího – důvěrníka, ne však spojence, který nám s ním pomůže. Ideální osoba je nadřízený, protože řešení podobných situací je v jeho popisu práce. Není-li to ale možné, postačí kolega, nejlépe starší, profesně zkušenější, a autorita. Neměl by to být nikdo, kdo je „jako my“, protože bychom z něj mohli snadno udělat právě spojence „proti“.

Pokud je „lezení si na nervy“ v akutní fázi, tj. kdykoli onu osobu vidíme, je nám zle už od pohledu, je to nejlepší, co můžeme udělat, abychom se ho zbavili druhou osobu nějakou dobu jednoduše nevidět. Volno ani dovolená nepomůže, je potřeba zkusit organizační změnu – požádat o přesun na jiné pracoviště, pozici, případně jen změnit např. obvyklý styl pohybu po firmě. Osobu, se kterou už lezení si na nervy překročilo únosnou hranici je potřeba od sebe oddělit, pro dobro naše i její.

Pokud se nám to podařilo, a uplynula dostatečná doba, nebo pokud to prostě není možné, můžeme přikročit k dalšímu kroku. Tím je nalezení společného komunikačního minima. Za pomocí prostředníka se domluvíme na tom, jak budeme spolupracovat v minimálních úkolech, které spolu prostě musíme plnit. Je dobré, když se naše komunikace bude po nějakou dobu omezovat jen na tyto úkoly a na nic jiného. Pokud si myslíme, že bychom to my, nebo druhá strana nezvládli, je možné požádat o pomoc prostředníka. Dobrou praxí je třeba to, že když takto „postižení“ lidé komunikují například e-mailem, je prostředník vždy zahrnut v kopii.

Jestliže se nám podaří navázat minimální pracovní komunikaci, můžeme jí časem rozšiřovat, přinejmenším po dobu několika týdnů se to ale nedoporučuje. Přejeme vám, abyste si co nejméně lezli na nervy. Pokud vás takto trápí vaši zaměstnanci, či podřízení, rádi vám pomůžeme.