20. 5. 2013   PhDr. Jan Drahoňovský

Snaha vykořenit fámy a drby z podnikového prostředí je předem odsouzena k nezdaru, stejně jako snaha vlád vymýtit drogy a hazard. Lidé si k nim vždycky najdou cestičku. Pokud chcete tento negativní sociální jev alespoň omezit, doporučuji tento článek.

Drbat s lidmi v našem sociálním okruhu je asi stejně přirozené jako chodit společně na oběd do podnikové kantýny. Pokud někdo tvrdí, že nedrbe, nejspíš lže. Ano, jsou lidé, kteří skutečně drby neposlouchají ani nešíří, ovšem tito obvykle:

• jsou tak či onak z kolektivu vyčleněni, tudíž se k informacím nedostanou a nemohou je ani posílat dále,
• mají takovou pracovní pozici, že se v podstatě o vztahy na pracovišti nemusí vůbec zajímat,
• toto zaměstnání pro ně nepředstavuje žádnou existenční nutnost, mají příjmy jinde a nadto disponují mnohými zájmy mimo práci, které je naplňují.

Jak vidíme, drtivá většina lidí do žádné z těchto kategorií nespadá. Proč to lidé vlastně dělají? Drby totiž mohou plnit hned několik základních psychologických potřeb:

• potřeba bezpečí a jistoty: Potřebujeme vědět, na čem jsme. Pokud nemáme jistotu, že nás zítra nevyhodí z práce, potom se sotva dokážeme soustředit na běžné úkoly a spíše donekonečna budeme s kolegy probírat tuto variantu, právě proto abychom nabyli aspoň trochu jistoty.
• potřeba moci: Proč si to nepřiznat, kdo má důležité informace, za tím lidé chodí a ptají se. A zdatný manipulátor si vždy část ponechá pro sebe a část si přimyslí zcela lživou. Tímto způsobem je vždy o krok před ostatními.
• potřeba stimulace: Fámy jsou obvykle vzrušující. Je to „tajemství“, což už samo o sobě stačí. Ale aby se úspěšně šířily, musí mít ještě něco navíc, a nejvíc lidi odpradávna vzrušuje sex a lidská nespravedlnost. 
• potřeba struktury: Čím více informací máme o prostředí, ve kterém se pohybujeme, tím spíše jsme schopni plánovat svou strategii a taktiku, nemůžeme být tolik zaskočeni např. nečestným jednáním kolegy.
• potřeba uznání: Pokud se pochlubíme, co o někom víme, v kolektivu si možná šplhneme. 

Jak vidíme, potřeb, které můžeme uspokojit naráz sdílením jediného zajímavého drbu, není zrovna málo (samozřejmě zdaleka ne všechny psychologické potřeby uspokojíme takto). Nikdo tedy nejsme imunní vůči přijímání a sdílení drbů. Toto napomáhá utváření určité soudržnosti (ovšem dosti pochybné). Na druhé straně totiž vazby rozrušuje. 

Představa, že si o vás nebudou nic šuškat, je zcela zcestná, a to bez ohledu na to, jak „správně“ se budete chovat. K tomu by došlo pouze za předpokladu, kdybyste byli absolutně nedůležití a nemohli nikomu ani prospět, ani uškodit. A to byste si jistě nepřáli. Ve všech ostatních případech se o vás něco šuškat bude. 

Jak tedy na to, abyste se tím nezabývali víc, než je nezbytně nutné? V prvé řadě je třeba položit si otázku, z čeho vlastně máte obavy. Tyto obavy se zhruba dají rozdělit do dvou oblastí: 

• X mě nemá rád(a), a to je hrozné! Budu v kolektivu neoblíben(a), což se nedá vydržet.
• Přijdu o svou současnou pozici (prémie) nebo budu úplně propuštěn(a). A to nepřežiju.

Asi se shodneme, že být všeobecně neoblíben v kolektivu je velmi nepříjemné. Ale je to skutečně tak hrozné, že by to nemohlo být ještě horší? A skutečně může dojít k tomu, že vás absolutně každý na pracovišti bude nesnášet? Ne, to je vysoce nepravděpodobné. Stejně jako je nepravděpodobné, že by vás všichni měli rádi, byť by to bylo velmi žádoucí. Pokud zaujmeme tento postoj, je potom opravdu nutné vědět, co si o nás každý myslí??

Zrovna tak se shodneme, že by bylo velmi nepříjemné, kdybyste o tu práci přišli. Rozhodně to není žádoucí. Ovšem není jistě pravda, že byste museli pak být naprosto ztracený případ. A už vůbec ne, že byste to nepřežili. Naopak, přílišné starosti o ztrátu zaměstnání mohou vést k horším výkonům, protože na práci samotnou už vám nebude zbývat energie.

Pokud si toto uvědomíme, potom budou mít libovolné drby a fámy na vás zcela mizivý dopad, neovlivní vaše emoce a už vůbec ne vaše chování. Jednoduše, jako u všeho, to chce méně emocí a více rozumu. 

A já vám přeji, ať si plníte hlavu spíše otázkami, jak zdárně dovršit dílo, než tím, co beztak neovlivníte (tedy, co si o vás myslí ostatní)!